O deštivé noci

Radim Šimánek

Bylo už pozdě večer, jen pár minut před půlnocí když venku stále ještě pršelo a kapky deště silně bušily do oken. Skoro se zdálo, že se okna rozbijí, tak byl déšť silný. Občas se někde v dáli objevil na obloze klikatý blesk, který se ihned zase vytratil, což ale bylo neklamné znamení toho, že se bouřka blíží.

Na první pohled zel dům prázdnotou, vypadalo to, že v něm nikdo není a nebo, že už všichni spí. Ale nebylo tomu tak. Když tak stál na schodech, uvědomil si, že se odněkud ozývá zvuk z televize. Chvíli se soustředil, aby zjistil, ze kterých dveří onen zvuk vychází. Zdálo se mu, že jsou to ty třetí napravo, ale nemohl si tím být jistý, neboť déšť byl natolik silný, že pomalu přehlušoval i zvuk z televizoru. Vydal se tedy k oněm dveřím a pak se zaposlouchal. Ano, byly to ty dveře. Za těmi dveřmi se někdo díval na televizi. Chvíli poslouchal za dveřmi, ale pak náhle zvuk televizoru utichl. Poté slyšel už jen lidské hlasy.

Dědeček se i s dětmi nacházel v obývacím pokoji, kde se právě dívali na televizi. Déšť stále sílil a bouře byla čím dál tím blíže. Všichni čtyři, tedy dědeček a jeho tři vnoučata, seděli na pohovce a napjatě sledovali televizi. Dědečka pořad v televizi příliš nebavil a taky moc dobře věděl, že by vnoučata měla už dávno spát, ale nakonec byl rád, že je alespoň na chvíli s rodinou a tak dovolil dětem se na televizi koukat. Však co, jejich rodiče se vrátí až pozdě v noci, nebo možná až ráno a do té doby již budou děti určitě spát.

Jeho vnoučata, jindy velmi energická, skotačivá a hravá byla nyní klidná a tichá.Byly to dvě dívky a jeden chlapec. Ta nejstarší byla Anička, devítiletá dívenka se světlými vlásky a zelenýma očima. Již v tomto věku šlo poznat, že až dospěje, bude velmi krásná. Další z dětí byla Markétka, šestileté děvčátko s hnědými vlásky a zelenýma očima. Markétka byla velmi podobná své mamince. Bylo to hodné a klidné děvčátko, velmi skromné a tiché, rodičům nedělala žádné starosti. No a posledním dítětem byl Tomášek, čtyřletý neposedný chlapec se světlými vlasy, zelenýma očima a kouzelným úsměvem. Narozdíl od Markétky byl Tomášek velmi živé dítě a neustále se dožadoval pozornosti. Pořád něco ničil, křičel, zlobil, pral se se sestrami, nebo jen tak otravoval dotěrnými otázkami. Ale v těch otázkách, samozřejmě ne ve všech, jen v některých se objevovaly střípky velmi mladého a bystrého rozumu. Jen malinkaté střípky, které ale ukazovaly, že Tomášek bude velmi inteligentní dítě. Navíc měl Tomášek nadání. Už v tomto věku docela hezky kreslil a kreslil rád. Kreslil dědečka, sestřičky, rodiče, ale hlavně auta. Auta byla jeho vášeň a tak jich měl plný skicák.

Nyní všechny tři děti velmi napjatě sledovaly televizi. Markétka seděla dědečkovi na klíně a opírala si hlavičku o jeho rameno. Anička seděla vedle dědečka a také se o něj opírala a Tomášek, jako jediný seděl sám. Měl své vlastní oblíbené křeslo. Bylo velmi hluboké, měkké a dostatečně velké, takže si do něj Tomášek mohl klidně lehnout, a to také po chvíli udělal.

V místnosti bylo napjaté ticho, ozývala se jen tichá hudba z televizního reproduktoru, tichá a vtíravá. Naháněla strach a zvěstovala, že v několika příštích okamžicích se na televizní obrazovce odehraje hrůzyplná scéna. Hudba se stále více a více stupňovala. Byla čím dál tím hlasitější a rychlejší. Krvavá scéna se měla co nevidět objevit na obrazovce. Děti napjetím ani nedýchaly. Dokonce i dědeček očekával, co se bude dít. Hudba již byla ve svém vyvrcholení a scéna právě přicházela. Měla se objevit na obrazovce právě TEĎ!

„Néé," vykřikla žalostně Anička, „vypnuli proud"

„Jen klid, jen klid děti, hned přinesu svíčku," řekl dědeček a došel do kuchyně, odkud vzal svíčku, se kterou se za chvíli vrátil zpět do obývacího pokoje. Po místnosti se rozlilo slabé žluté světlo. Třepotající se plamínek svíčky se odrážel v dětských očích, které na něj tiše hleděly.

„Co budeme dělat," zeptala se Anička a pohlédla na dědečka.

„ A co byste chtěli dělat?"

„Povídej nám něco," žadonila Markétka a ostatní děti začaly ihned horlivě pokřikovat, ať dědeček vypráví.

„Dobrá," souhlasil dědeček, „budu vám něco vyprávět," řekl, čímž děti utišil. V místnosti nastala tajemná atmosféra. Atmosféra napětí a očekávání. V tu chvíli začal dědeček vyprávět:

„Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý a žil jsem s rodiči na venkově jsem měl bratra. Byl o dva roky mladší než já a i když jsme se měli rádi, často jsme se spolu prali. Neustále jsme se o něco hádali, prali se a já vždy vyhrál, protože jsem byl starší a silnější. Pamatuji si, jak nám otec jednou vyřezal dřevěnou kačenku. Vzal kus dřeva a nůž. Sedl si na koňskou ohradu, a začal vyřezávat. Já i můj bratr, Tomáš bylo jeho jméno,"

Tomášek se zaradoval, když uslyšel, že se někdo jmenuje stejně jako on, „Ano Tomášku, jmenoval se stejně jako ty. . . . Tak tedy já a Tomáš jsme pozorovali tatínka, jak pro nás vyřezává dřevěnou kačenku. Seděli jsme na ohradě vedle něj a tiše jsme sledovali každý jeho pohyb. Dodnes si pamatuji jeho silné ruce, které byly ztvrdlé těžkou prací. Je to, jakoby to bylo teprve včera i když je to už spousta let, a já pořád vidím jeho prsty, které tak šikovně držely nůž. S jakou dokonalou precizností pohyboval nožem." Obě dívky poslouchali dědečka se zaujetím a zprvu jej poslouchal i Tomášek, ale pak z ničeho nic vzal svůj skicák a začal si do něj něco kreslit.

Dědeček vypravoval dál: „Všude voněla tráva, ptáci zrovna odlétali na jih, aby mohli přezimovat a já s bratrem jsme v té době dostali od otce vyřezávanou kačenku. Byla krásná a i krásně voněla čerstvým dřevem. Oběma se nám strašně líbila, mně i Tomovi. Chvíli jsme si s ní hráli spolu, ale pak, jak už bývalo mezi námi zvykem jsme se pohádali a každý jsme chtěli onu kačenku jen pro sebe."

Náhle dědeček přerušil vyprávění a zadíval se na Tomáška, který stále něco kreslil do skicáku.

„Co to kreslíš Tomášku," zeptal se dědeček

„Muže," odpověděl mu Tomášek

„Jakého muže?"

„Toho, co stojí za dveřmi a poslouchá nás"

„Koho?"

„No toho pána, co stojí hned za našimi dveřmi a poslouchá nás"

MUŽ, CO POSLOUCHÁ ZA DVEŘMI:

Cože, co to ten malý říká? Jak k tomu přišel, že stojím za dveřmi, vždyť o mně nemůže vědět. Nemůže, prostě nemůže. Tak jak k tomu přišel?

ZPĚT V OBÝVACÍM POKOJI:

„Tak ty si myslíš, že za dveřmi někdo stojí a poslouchá nás?" ptá se dědeček

„Ano"

„Tak já k těm dveřím půjdu a podívám se tam"

„Ty ho ale nemůžeš vidět"

„Proč pak Tomášku?"

„Protože nemůžeš?"

„A není to proto, že sis ho vymyslel?"

„Ne, nevymyslel. Stojí u dveří a poslouchá nás. A taky se diví tomu, že o něm vím. Ale já vím všechno co dělá a vidím ho a taky jsem ho nakreslil!"

„Ukaž mi ten obrázek"

Tomášek tedy podal obrázek dědečkovi a ten si jej prohlédl. Na skicáku byla jen silueta muže, který jako by skutečně poslouchal za dveřmi. Dědeček musel uznat, že Tomášek má přinejmenším talent, ale zase na druhé straně byl velmi znepokojen jeho výmysly.

„Je to pěkné Tomášku, ale už na něj nemysli. Ano?"

„Dobře, nebudu"

„Slibuješ?"

„A co když zase přijde?"

„Pak mi to musíš hned říct, ano?"

„Ano," přikývl Tomášek

„A teď děti, chcete abych vám vyprávěl dál"

A děti chtěly a tak dědeček začal opět vyprávět.

„Tak děti, kdepak jsem to skončil s vyprávěním? . . .

Aha, už vím. Pohádali jsme se s bratrem kvůli té dřevěné kačence a nakonec jsme se i poprali. Já, protože jsem byl starší a větší jsem nad ním vyhrál a nechal jsem si kačenku jen pro sebe. Tomáš se ale na mě nazlobil a přestal se mnou mluvit. Od té doby to mezi námi už nikdy nebylo tak jako dřív. I když jsme se po nějaké době začali opět kamarádit, nikdy to nebylo takové, jako dřív. Jako by mezi námi něco stálo, nějaká nepropustná zeď. Od té doby jsme se už vůbec neprali, ale za to jsme se pořád jenom hádali. Hádali jsme se kvůli všemu možnému. Bylo to zlé, velmi zlé.

A pak už jsme byli starší, já musel jít na vojnu a Tomáš se chystal na školu. Chtěl studovat Teologii- náboženství a tak musel odejít pryč z domu. Musel jet do města. To jsme se viděli naposledy. Já byl na vojně celé dva roky a domů jsem se dostal jen občas. Od rodičů jsem se vždy dozvěděl, jak se bratrovi ve škole skvěle vede. Jeho vyučující si ho velmi pochvalovali, byl jedním z nejlepších studentů. Pak se ale něco stalo a Tomáš se velmi změnil. Přestal psát domů, neučil se do školy a začal mít problémy. Chtěli ho vyhodit ze školy, neboť jeho představený si myslel, že se Tomáš dal na špatnou víru.

Měli ho vyhodit ze školy, ale nikdy k tomu nedošlo. Jednou ráno ho totiž šel navštívit jeho představený a chtěl si s ním promluvit o jeho víře, ale jediné co našel, bylo jeho chladné mrtvé tělo."

MUŽ ZA DVEŘMI:

Zvláštní příběh, ale jen jestli je pravdivý. Možná chce ten starý děda ty děti jenom trochu postrašit. Ale stejně by bylo zajímavé vědět, co se doopravdy stalo, doufám že jim to ještě dovypráví.

A pak se onen muž, místo aby dále poslouchal za dveřmi, sebral a šel se porozhlédnout po domě. Ano, skutečně ten dům vypadal jako úplně opuštěný, proto si jej také vybral. Musel přiznat, že dům je opravdu veliký. Tolik místnosti by čekal snad jen na zámku. On opravdu nevěděl, do kterých dveří se dříve podívat. Vyšel tedy po velkých dřevěných schodech do prvního ze tří pater. Tam se na chvíli zastavil a přemýšlel, kudy se dát dál, neboť chodby vedly vždy na dvě strany. Nejraději by si hodil mincí, ale zrovna u sebe žádnou neměl a tak se prostě jen tak rozhodl. Možná by bylo jeho rozhodnutí jednodušší, kdyby v domě bylo alespoň trochu světla, ale nebylo. Byla tam tma, jak se lidově říká „Jako v pytli."

Vydal se tedy vpravo. Udělal pár opatrných kroků, aby došel ke zdi. Jelikož vůbec nic neviděl, natáhl jednu ruku před sebe a druhou se přidržoval zdi. Vykročil. Jen dva kroky a už byl u dveří. Otevřel je, nakoukl, ale v té tmě nebylo nic vidět a tak šel zase dál.

V OBÝVACÍM POKOJI:

„A co si myslíš ty dědečku, co si myslíš že se stalo s tvým bráchou?" zeptala se Anička

„Já, milé děti nevím. Nevím, co si mám o tom myslet. Prostě byl mrtvý. Byla to pro nás obrovská rána. Pamatuji si, jak maminka plakala."

„Taky jsi plakal?"

„Ano, ale tak aby mě nikdo neviděl"

„Proč?"

„Prostě jen tak, nechtěl jsem, aby viděli že pláču."

„Dívej dědečku, Tomášek zase kreslí toho pána," žalovala Markétka.

„Tomášku, co jsi mi slíbil," zlobil se dědeček.

„Když on ale teď chodí po domě a něco hledá"

„A co hledá?"

„On to ještě neví, ale až to najde tak to pozná. . . . a bude se pěkně divit!"

„Pročpak? Copak ty víš, co najde?"

„Hmm, vím co najde"

„A co to bude?"

„Smrt"

„Tomášku, takhle už nemluv" vykřikl dědeček.

„To ty jsi byl zvědavý"

„Nech toho!"

„Tak jo," řekl značně zklamaným hlasem Tomášek.

CIZÍ MUŽ:

„To jsem zvědavý, co tady najdu. Doufám, že to bude stát alespoň trochu za to," řekl si muž sám pro sebe když vcházel do místnosti.

Přes samou tmu skoro nic neviděl, ale za tu dobu co byl v domě si jeho oči přivykly tmě, takže přece jen něco viděly. I když to pořád nebylo nic moc. Většinu věcí stejně poznával po hmatu. Občas jeho ruka našla něco těžkého a chladného, o tom si myslel že je to kov. Poté narazil na něco dřevěného, to byla hrací skřínka. Otevřel jí a nechal chvíli hrát, pak jí ale raději zavřel, protože nechtěl riskovat, že ho ti v obývacím pokoji uslyší. Ještě chvíli hledal, než narazil na knihy. Byla jich spousta a přesto, že knihy nikdy nečetl, tyhle ho něčím přitahovaly. Vzal tedy první z nich a otevřel ji.

V OBÝVACÍM POKOJI:

„Ten muž je právě ve tvém pokoji a čte tvoje knihy," řekl Tomášek dědečkovi.

„Tak dost, už na to nemám nervy. Ty knihy nejdou přečíst, nikdo je nikdy nedokázal otevřít, jenom můj bratr a ten už je dávno mrtvý. A abys věděl, že tam nikdo není, tak se tam půjdeme teď hned podívat!" řekl přísně dědeček. Poté uchopil svíčku a vyšel ze dveří, ostatní děti v čele s Tomáškem jej následovali.

„Stejně už tam nebude, uteče někam se schovat," řekl Tomášek.

„Jistě, jsou to jen výmysly. Lžeš!" řekla Anička. Tomášek ji ale ignoroval a šel dál za dědečkem. Dobře věděl, že ten muž na ně určitě nebude čekat. Moc dobře věděl, kam se ten muž před nimi schová. Věděl ale taky, že to co toho muže potká se už nedá odvrátit, ale asi to tak má i být pomyslel si.

CIZÍ MUŽ:

Právě se snažil otevřít jednu ze spousty knih, které našel v pokoji, ale něco mu napovědělo, že na to ještě není čas. Nebyl si tak úplně jistý proč, ale věděl, že by měl z té místnosti zmizet a co víc, dokonce věděl, kam se schovat. Nikdy předtím v tom domě nebyl, ale věděl kudy jít. Uchopil tedy knihu a vyrazil co nejrychleji směrem ke dveřím. Odtamtud se vydal co nejrychleji ke schodům. Ty vyběhl až na jejich samotný konec, vyběhl až do třetího patra.

Ale to, co bylo zvláštní a co mu došlo až když se konečně na chvíli zastavil, aby si odpočinul, bylo to, že po celou tu dobu věděl a viděl. Věděl, kam má běžet. Jakoby znal snad každý schod toho obrovského dřevěného schodiště. Když běžel, nepřidržoval se zábradlí, nepotřeboval to. Vůbec mu nepřipadlo že běží v úplné tmě a v úplně cizím domě. Připadalo mu, že už tady žije léta. Spoustu let.

A pak vběhl do té nejvyšší místnosti v domě. Tam se zastavil, chvíli se rozhlížel a po chvíli si sedl na zem. Bez váhání otevřel knihu, kterou po celou dobu svého výstupu držel v rukou.

Byla to velmi velká a těžká kniha. Vypadala zachovale, vlastně úplně nepoškozeně, ale musela být stará, velmi stará a ona byla stará. To, co skrývaly ony olověné desky, které právě otvíral, to bylo velmi staré. Staré jako samo vědění lidstva. A jakmile tu knihu otevřel, celá historie té knihy, tím i historie celého lidstva se mu nahrnula do hlavy. Taková obrovská spousta informací a všechna se mu hrnula do hlavy.

Tu knihu začala kdysi na samém počátku psát jakási žena, není důležité co to bylo za ženu a jak vypadala. Důležité bylo ale to, že dala vznik té knize. Nejprve to samozřejmě nebyla ta kniha, jak ji známe teď. Prvně to bylo jen pár obrázků načmáraných na kameni. Ale ty obrázky byly velmi důležité.

Po té ženě psal knihu její syn a pak zase jeho syn, poté jeho dcera a její dcera atd. A nakonec. . . . nakonec se dostala k němu. A nyní ji bude psát on.

Ale už to není ta kniha, jako na začátku. Ti lidé, co jí vytvářeli, každý z nich v té knize zanechal část svého já a nakonec ta kniha díky tomu ožila. Byla živá a tak mohla utvářet sama sebe a také utvářela. Měla vlastní vůli a zapisovalo se do ní jen to, co sama chtěla. A číst jí mohl jen ten, komu to dovolila.

Nyní ji četl on a dozvídal se čím dál tím více až nakonec pochopil, že i on se stane součástí té knihy. Už chápal, že musí zemřít a ačkoli to sám nechápal, byl s tím smířený. Ano, smířil se se svou smrtí. Ta kniha ho potřebovala, chtěla aby v ní bylo obsaženo všechno to co prožil. A že toho skutečně prožil. Nebyl nic jiného než zloděj, vrah a ztroskotanec. Ano dokonce i zabíjel.

Už si pro něj šli. Ta kniha je poslala, poslala je pro něj a oni přicházeli. Vylézali ze všech koutů místnosti, vylézali ze zdi a z podlahy. Byly jich stovky, možná tisíce. Tisíce malých odporných červů, kteří si pro něj přicházeli. A už byli u něj. Lezli po něm. Vlezli mu do nosních dírek, do uší, do pusy a všude tam, kde měl nějaké otvory. Svíjel se hrůzou a bolestí. Chtěl křičet ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jeho ústa byla plná červů, kteří lezli do jeho těla. A pak když už byli všude, pak se na něj vrhli a začali jej rozebírat na malinké částečky. Ukusovali z něj kousek po kousku a odnášeli jej do knihy a ta jej s radostí pojídala. Ti červi jí krmili a Tomášek, ten malý chlapec z obývacího pokoje to všechno kreslil. Viděl to ve své mladé mysli a přenášel to mocí svých rukou na skicák. Dědeček i obě holčičky seděli okolo něj a dívali se, jak chlapec pracuje. A nakonec, když Tomášek dokreslil, bylo po všem. Kniha byla plná kousíčků toho cizího muže, který přišel do domu loupit a nakonec udělal v celém svém životě jedinou dobrou věc.